„Proč bezbožná?“ divil se Honza, když jsem mu před dávnými lety darovala textík Kudlanky.
„Protože Kudlanka bezbožná je mnohem horší než kudlanka nábožná,“ pravila jsem záhadně.
„Horší? Co může být horšího než se nechat po sexuálním aktu sežrat samičkou?“
„Oženit se s ní,“ odvětila jsem.
Autorkou úryvku z knihy Kudlanka nábožná je spisovatelka Simona Monyová, která by 17. března oslavila své 48. narozeniny. Stěžejní části její tvorby jsou knihy pro ženy, ve kterých se se snažila humornou formou vylíčit nelehký úděl žen v manžeství či rodičovství. Inspiraci čerpala především z vlastních zkušeností, které se výrazně v jejich dílech odrážejí.
Kromě výše uvedené knihy v knihovně také najdete:
Blonďatá stíhačka
Dvacet deka lásky
Poslední extáze
Kompletní dílo autorky včetně rozhovorů z denního tisku můžete najít na oficiálních stránkách: www.monyova.cz
Simona Monyová
(17. března 1967, Brno – 3. srpna 2011 Brno)
byla česká spisovatelka zaměřující se především na romány pro ženy. Narodila se v Brně. Již od školy se u Monyové projevovalo literární nadání, účastnila se různých literárních soutěží, začínala psát básně, později texty k písním. Velmi blízký měla vztah ke svému dědečkovi, který byl profesionální hudebník. Právě oslovení od dědečka „ Mony, Monynka „ použila spisovatelka pro svou přezdívku Monyová. Její první romám Osud mě má rád, nepřinesl očekávanou odezvu.
Kromě psaní, díky němuž se jí přezdívalo Viewegh v sukních, spolupracovala s kamarádkou Evelínou na cd s názvem Otrokyně lásky, kde byly zhudebněny její texty. Podle jejího námětu stejnojmenné knihy vznikl televizní film Tchyně a uzený, v hlavní roli s Libuší Švormovou. Česká televize se podle jejích povídek chystala natáčet desetidílný seriál Bleděmodré štěstí s černou krajkou.
Osudové pro ni bylo manželství s Borisem Ingrem. Právě jejím druhým manželem byla zavražděna. Spisovatelka byla nalezena v svém domě
v Brně – Obřadech s četnými bodnými ranami.
Autorka 30 děl měla ráda modrou barvu, Vladimíra Mišíka, krvavý steak, "tullamorku", židovskou literaturu, kopretiny, motorismus, slunečné počasí. Nesnášela lež, sladká jídla, davovou psychózu, stereotyp, MHD, vlastní nedokonalost, ranní vstávání a hypochondry.
Citáty:
„Proti narození a smrti nemáš léku, v mezidobí zachovej radost!"
„Žádnej pravej neexistuje... já jen vím, že manžel se musí čas od času vyměnit. Chlapi jsou jako pneumatiky. Ty kvalitnější vydrží dýl, ty lagricový míň, ale celej život na jedněch gumách neodjezdíš, ani kdyby nejlepší na světě... A parkovat v garáži, jen snít, čumět z okna a závidět těm, co ještě jezdí, to je fakt škoda... život je krátkej..."
Kompletní dílo:
Osud mě má rád (1997)
Milostná strategie (1997)
Zítra vyjde slunce (1998)
Jednou za život (2000)
Manželky na odpis (2002)
Poslední extáze (2002)
Tchyně a uzený… (2003) – zfilmováno 2010, režie Lenka Wimmerová[7]
Roznese tě na kopytech (2003) – zfilmováno 2013
Utrhnout se ze řetězu (2003)
Hra svalů (2004)
Deník citového vyděrače (2004)
Ženu ani květinou… (2004)
Krotitelka snů (2005)
Otcomilky (2005)
Jednou nohou v blázinci (2005)
Opiju tě rohlíkem (2006)
Střípky z ložnic (2006)
Pletky s osudem (2006)
Sebemilenec (2006) – zfilmováno 2013
Konkurz na milence (2007)
Kudlanka bezbožná (2007)
Já o koze, on o voze… (2007)
Matka v krizi (2008)
Matka v koncích (2008)
Hříšný kanec (2009)
CD Otrokyně lásky (2009)
Blonďatá stíhačka (2010)
Dvacet deka lásky (2010)
Citová divočina (2011)
Srdceboly (2011)
Arnošt Lustig
Dnes 26.2. 2015 jsou to přesně 4 roky, co zemřel známý český prozaik, scénarista, autor knih především s židovskou tématikou.
Narodil se v Praze v roce 1926, jeho otec byl malý obchodník. Po ukončení docházky
v obecné škole začal navštěvovat reálku. Z té musel odejít roku 1941 kvůli rasovým důvodům. Odsun do terezínského ghetta následoval rok poté. Kromě Terezína prošel dalšími dvěma koncentračními tábory: Buchenwald a Auschwitz. Zázrakem se mu podařilo uprchnout z transportu smrti a až do konce války se ukrýval v Praze. Tak jako většina Židů přišel ve druhé světové válce téměř o veškeré příbuzenstvo, čímž byl poznamenám do konce života. Právě ve svých dílech Arnošt Lustig demostruje své pocity a zkušenosti.
Za jedno z jeho vrcholných děl je považován román Dita Saxová. Byl vydán roku 1963
v nakladatelství Československý spisovatel, poté byl publikován ještě několikrát a také přeložen do několika jazyků. V USA jej publikovali manželé Škvorečtí.
Hlavní aktérkou románu je osmnáctiletá židovská dívka, která jako jediná přežila z celé rodiny. Jejím domovem, jako i ostatních přeživších dívek, je dům na Lublaňské ulici, kde se o ně starají manželé Goldblattovi. Dívka si prožila útrapy v koncentračním táboře Terezín, poté byla oddělena od své rodiny a poslána transportem do tábora smrti Auschwitz - Birkenau. Postava Dity Saxové je velice komplikovaná, na první pohled se jeví jako veselá a spokojená mladá dívka, ale co se jí ve skutečnosti honí hlavou si musí odvodit sám čtenář. Příběh je plný zajímavých situací a nečekaného konce. Dita Saxova odjíždí za novým životem do Švýcarska, kde nakonec po večírku odchází do lesa a po pádu umírá.
citát z knihy: " Život není to, co chceme, ale to, co máme. "
Některé z děl:
Propast, 1966
Miláček, 1968
Nemilovaná: Z deníku sedmnáctileté Perly Sch., 1979
Král promluvil, neřekl nic, 1990
Collette, Dívka z Antverp, 1992
Tanga, Dívka z Hamburku, 1993
Dům vrácené ozvěny, 1994
Kamarádi, 1995
Porgess, 1995
Lea: Dívka z Leeuwardenu, 2000
Krásné zelené oči, 2000
Zasvěcení, 2002
Novely:
Dita Saxová, 1962
Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou, 1964 (recenze)
Můj známý Vili Feld, 1961
Povídkové soubory a povídky:
Noc a naděje, 1957
Démanty noci, 1958
Ulice ztracených bratří, 1959
První stanice štěstí, 1961
Noc a den, 1962
Nikoho neponížíš, 1963
Bílé břízy na podzim, 1966
Hořká vůně mandlí, 1968
Velká trojka, 1991 (spoluatoři Milan Kundera Milan Kundera
[1.4.1929]
Právě dnes 3.června uplynulo 90 let od smrti FRANZE KAFKY
Tento pražský německý píšící spisovatel se narodil 3.7.1883 do rodiny židovského velkoobchodníka s galanterií Hermanna Kafky, jeho matka se jmenovala Julie Kafková. Z jeho pěti sourozenců se dospělosti dožily pouze tři sestry, Elli, Valli a Ottla. Jeho dva bratři v dětství zemřeli. Bohužel ani sestry se nedožily vysokého věku, všechny tři se stalo obětí nacistického teroru. Sám Kafka se běsnění hitlerovského Německa nedožil, zemřel ve svých 40 letech na tuberkulózu.
Kafka vystudoval gymnázium na Malé straně. Po úspěšném absolvování gymnázia se pustil do studií práv na Karlo-Fernandově univerzitě. Studium práv si zpestřoval návštěvama přednášek germanistiky a dějin umění. Univerzita mu dala nejenom vzdělání a vysokoškolský titul, který obdržel v roce 1906 na jeho promocích, ale také jeho nejlepšího přítele Maxe Broda.
Po studiích začal pracoval v pojišťovně, toto zaměstnání ho ale neuspokojovalo, právě naopak. Své zaměstnavatele nesnášel a nakonec byl nucen kvůli nastupující tuberkolóze odejít.
Ženy byly pro Kafku více než komplikované téma. Samotný sex považoval za něco nečistého a nazýval jej "trestem za lásku. " Tento název se výrazně projevuje i v Kafkových dílech, kde je sex spojen s nízkostí, vinou až špínou. Přesto navázal vztah s několikama ženami. První z nich byla úřednice Felice Bauerová. Přes dvě zasnoubení jejich vztah nakonec ztroskotal v roce 1917. S její blízkou přítelkyní Gretou Blochovou měl syna, o kterém se Kafky nikdy nedozvěděl. Osudovou ženou se pro Kafku stala Milena Jesenská.
Přestože se spolu osobně setkali pouze dvakrát, udržovali spolu intenzivní korespondenční styk, který trval téměř až do Kafkovy smrti. Právě Milena Jesenská byla první překladatelkou Kafkových děl do češtiny, prostřednictvím těchto děl seznámila českou společnost s jeho knihami.
Dalším důležitý prvek v Kafkově díle je jeho vztah s otcem, s kterým nikdy nevycházel dobře. Právě neustálé spory a nepochopení ze strany otce vedlo Kafku k prohlubování jeho depresí a ponurého myšlení. Kafka byl, jako jeho hrdinové, depresivní, nešťastný, neúspěšný, nenápadný a slabý - a to jak tělesně tak psychicky. Cítil se být životním ztroskotancem a nepochopený. Lidem se vyhýbal, jeho přáteli byli jen Max Brod a Franz Werfel. Byl nekuřák, abstinent a nejedl sladké.
Poslední léta svého života strávil v sanatoriích a lázních v Čechách, na Slovensku, v Rakousku i v Německu. Léčil se i v Itálii a Švýcarsku.
V červnu 1924 zemřel na tuberkulózu v sanatoriu v Kierlingu
u Klosterneuburgu v Dolním Rakousku; částečně na podvýživu (Kafka trpěl silnou přecitlivělostí hrtanu, která způsobovala velké bolesti při polykání).
Pohřben je na židovském hřbitově v pražských Strašnicích.
Na jeho žádost mělo být po jeho smrti veškeré jeho dílo zničeno. To znamená téměř všechno, až na několik povídek, které byly publikovány za jeho života. Jeho přítel Max Brod závěť nerespektoval a jeho díla vydal. Proto se také on zasloužil o to, že se Kafka stal jedním z nejvlivnějších a nejoceňovanějších spisovatelů 20.století.
Dílo:
Povídky:
Proměna
V kárném táboře
Venkovský lékař
Ortel
Umělec v hladovění
Knihy vydané po jeho smrti:
Proces
Zámek
Nezvěstný
Výzkumy jednoho psa
Dopis otci
a mnoho dalších...
4.února 1820 se ve Vídni narodila Božena Němcová(Barbora Panklová)
Zakladatelka novodobé české prózy a její citáty:
„Upřímný přítel je ten, kdo Tě napomene, kdo Ti řekne pravdu do očí; toho si važ!“
Božena Němcová
„Chladná žena je taková, která ještě nepotkala muže, jehož by mohla milovat.“
Božena Němcová
„Já pocítila v životě mnoho bolestí, trpkých klamů, byla jsem na kraji zoufalství - avšak navzdory tomu neztratila jsem důvěru a lásku k lidem.“
Božena Němcová
„Moudré ucho neposlouchá, co hloupá huba povídá.“
Božena Němcová
Životopis : Boccaccio Giovanni
Giovanni Boccaccio 16. července 1313 v Toskánsku (zřejmě v Certaldu) – 21. prosince 1375 v Certaldu, byl italský renesanční básník a novelista. Je všeobecně považován za zakladatele italské umělecké prózy.
Mládí
Již v mládí byl otcem poslán do Neapole za obchodem. Díky svému uměleckému nadání se ocitl na dvoře neapolského krále Roberta I. z Anjou, jehož sídlo bylo centrem raného humanismu a renesance. V této době se pro něj stala ideálem králova nemanželská dcera Marie Aquinská, kterou v roce 1342 opěvoval v díle Elegia di Madonna Fiammetta. Následovaly diplomatické mise v Avignonu a Římě.
Fiesolské nymfy
Roku 1344 napsal básnické dílo Fiesolské nymfy (původním názvem Ninfale Fiesolano, (do češtiny přebásněno roku 1984 J. Hiršalem), které bylo napsané v oktávách a proslavilo se jako první pastýřský epos v italské literatuře.
Dekameron
Ukázka filmu:
https://www.youtube.com/watch?v=AdLjE0oMuDk
Známý cyklus Dekameron je považován za vrcholné Boccacciovo dílo. Vznikl mezi roky 1348 až 1353. Jedná se o soubor sta novel převážně s erotickým zaměřením. Příběhy jsou ve stejném poměru rozděleny do deseti dní (deka = deset; odtud také název cyklu). Své zážitky vypráví deset mladých lidí (7 žen a 3 muži), kteří utekli z města na venkov, aby se zachránili před morem, který vypukl ve Florencii roku 1348.
Vybraná novela:
Andreuccio z Perugie (Dek., II, 5)
Andreuccia z Perugie, jenž přijel do Neapole nakoupit koně, stihnou jedné noci tři neštěstí za sebou. Ze všech však vyvázne a vrátí se domů s rubínem.
Ony kameny, jež nalezl Landolfo – rozhovořila se Fiammetta, na niž připadl úkol vyprávět – připomněly mi jeden příběh, jenž sice obsahuje nebezpečí stejně veliká jako ten, který nám zde vyprávěla Lauretta, ale na rozdíl od něho to, co Landolfo prožil možná během několika let, stalo se v mém příběhu, jak uslyšíte – za jedinou noc.
V Perugii, jak jsem slyšela vyprávět, žil mladík, jenž slul Andreuccio di Pietro. Byl koňským handlířem, a když se jednou dověděl, že v Neapoli lze nakoupit dobré koně, dal si do míšku pět set zlaťáků, a ježto nebyl nikdy z domova sám, vydal se na cestu s jinými handlíři. Dorazil do Neapole jedné neděle o nešporách a nazítří ráno se podle pokynů hostinského vypravil na trh, kde spatřil spoustu koní. Mnoho se mu jich líbilo a chvílemi už chtěl některého koupit, ale pořád se nemohl domluvit na ceně. Aby však ukázal, že chce kupovat, vytáhl několikrát jakožto člověk nezkušený a neopatrný v přítomnosti sem tam chodících lidí váček se zlaťáky.
Jak tak ale ukazoval svůj měšec, stalo se, že kolem šla, aniž si toho všiml, překrásná mladá Sicilanka, svolná jít s kterýmkoli mužem i za malou odměnu, a ta si v duchu řekla:
„Kdo by na tom byl líp než já, kdyby ty peníze byly mé...“
A šla dál.
S děvčetem však šla i jedna stará Sicilanka a ta, když spatřila Andreuccia, nechala děvče děvčetem a běžela ho přátelsky obejmout. Děvče vidouc, co se děje, neřeklo ani slovo, zůstalo o kus dál stát a čekalo. Když se Andreuccio otočil ke stařeně, hned ji poznal a velmi radostně se s ní uvítal; stařena pak mu slíbila, že za ním přijde do hospody, a bez dlouhého povídání zase odešla a Andreuccio se dal zase do smlouvání. Nic toho rána však nekoupil.
Děvče, spatřivši nejprve měšec a potom přátelské setkání stařeny s Andreucciem, začalo se obezřele vyptávat, kdo to je, odkud je, co tam pohledává a jak ho stařena zná, neboť chtělo zjistit, zda by se nenašel nějaký způsob, jak Andreuccia připravit o peníze anebo aspoň o část jeho peněz. Stařena jí pověděla o Andreucciovi všecko do všech podrobností, jak by jí to byl pomalu řekl on sám, neboť byla dlouho u jeho otce na Sicílii a pak v Perugii, a řekla jí také, kde bydlí a proč sem přišel.
Tak se dívka dověděla nejen jména, ale i všechno ostatní o jeho příbuzenstvu a na tom založila svůj záměr ukojit své tužby pomocí protřelé lsti. A když se vrátila domů, dala stařeně práci na celý den, aby se nemohla vydat za Andreucciem, zavolala si jednu svou služku, jež byla v takovýchto službách velmi dobře vycvičená, a navečer ji poslala do hospody, kde Andreuccio bydlel.
Služka se tam vypravila a náhoda jí přála, že zastihla Andreuccia samotného ve vratech a že se zeptala na Andreuccia právě jeho.
Pověděl jí, že Andreuccio je on sám, načež ho služka odvedla stranou a pravila mu:
„Messere, jedna urozená paní z tohoto města by s vámi ráda mluvila, kdyby vám to nebylo proti mysli.“
Andreuccio ji vyslechl, zamyslil se nad tím, a protože byl o sobě toho mínění, že je velký krasavec, napadlo ho, že ta paní je do něho určitě zamilovaná, jako by v Neapoli nebyl žádný jiný hezký mladík kromě něho. A hned nato řekl, že nic proti tomu nemá, a otázal se, kdy a kde s ním chce ona paní mluvit. Služka mu odvětila:
„Kdyby messer ráčil přijít, paní ho očekává ve svém domě.“
Andreuccio, aniž řekl slovo hostinskému, odpověděl služce bez meškání:
„Jdi tedy napřed, já půjdu za tebou.“
Služka zavedla Andrcuccia do domu své paní, jež bydlela ve čtvrti zvané Hampejz, jejíž jméno už samo ukazuje, jak počestná je to čtvrť. Andreuccio však o tom nic nevěděl a netušil, ba měl za to, že jde na nějaké velepočestné místo a k nějaké roztomilé paní a bez rozpaků, veden služkou, vstoupil do jejího domu. Stoupal po schodišti, a když služka zavolala na svou paní: „Tady je Andreuccio,“ spatřil nahoře na schodišti onu paní, jež na něho už čekala.
Byla ještě velmi mladá, vysoké postavy a překrásné tváře a byla velmi ctihodně oděná a vyšňořená. Když se k ní Andreuccio blížil, sestoupila asi o tři schody níže, rozpřáhla ruce, ovinula mu je kolem krku, chvilku mlčky stála, jako by jí v tom bránilo krajní dojetí, pak ho se slzami políbila na čelo a poněkud zlomeným hlasem mu pravila:
„Ó můj Andreuccio, bud vítán!“
Andreuccio žasl nad tak něžnými lichotkami a udiveně pravil:
„Buďte pěkně pozdravena, paní.“
Poté ho paní vzala za ruku, odvedla ho nahoru do síně a z té, aniž promluvila slovo, vstoupila s ním do velké světnice, vonící růžemi, pomerančovými květy a jinými vůněmi, v níž stálo překrásné lůžko, zastřené závěsy a na bidlech viselo mnoho rouch podle tamějšího zvyku. Zde i onde bylo vidět krásné a drahocenné domácí náčiní, takže Andreuccio, vida toto všecko, byl pevně přesvědčen,že paní není nic víc nic míň než veliká paní, neboť byl v těch věcech nováček.
Když si spolu sedli na truhlu, jež stála v nohách postele, začala paní takto hovořit:
„Andreuccio, jsem jista, že jsi udiven mými lichotkami, mými slzami, neboť mě neznáš a nikdy jsi o mně neslyšel ani zmínku. Brzy uslyšíš něco, čemu se budeš možná divit – jsem totiž tvá sestra, a když mi dnes Pánbůh dopřál té milosti, že ještě před svou smrtí mohu spatřit jednoho ze svých bratří (ačkoliv bych si je přála spatřit všechny), říkám ti, že bych umírala klidná, i kdybych měla umřít v této chvíli. Možná že jsi nikdy neslyšel, co ti hodlám vyprávět, a proto ti to povím. Pietro, otec můj a tvůj pobýval dlouho v Palermu – jak jsi, myslím, jistě slyšel – a pro svou dobrotu a vlídnost tam byl a ještě dosud je velmi oblíben těmi, kdo ho znali. Ze všech nejvíc ho však milovala má matka, urozená paní a tehdy vdova. Milovala ho tolik, že se přenesla přes strach ze svého otce a bratří, že se přestala bát o svou pověst a spřátelila se s ním tak důvěrně, že jsem se narodila já, ano já, jak mne dnes vidíš.
Když potom musel Pietro z nějakého důvodu z Palerma odejít a vrátit se do Perugie, opustil matku a mne, jež jsem tehdy byla malá holčička, a pokud vím, nikdy už si na ni ani na mne nevzpomněl. Kdyby to nebyl můj otec, měla bych mu to velmi za zlé, pomyslím-li si na nevděk, s jakým se zachoval vůči mé matce, jež z nejvěrnější lásky svěřila do jeho rukou své jmění a sebe, aniž pořádně věděla, kdo je on. A to při tom pomíjím lásku, kterou měl chovat ke mně, jakožto ke své dceři, neboť má matka přece nebyla nějaká služka nebo ledajaká ženská.
Ale co se dá dělat. Zlé skutky lze lépe kárat než napravovat. Už se stalo!
Zanechal mne tedy jako malou holčičku v Palermu, a když jsem vyrostla asi tak, jako jsem teď, provdala mě má matka, jež byla bohatá, za jednoho urozeného a hodného muže z Girgenti, který se z lásky k matce a ke mně vrátil do Palerma. Tam však jako horlivý guelf začal mít nějaké pletky s naším králem Karlem, o nichž se však král Fridrich dověděl dříve, nežli mohly přinést nějaký výsledek, a to bylo příčinou toho, že jsme museli prchnout ze Sicílie právě v době, kdy jsem se měla stát největší paní, jaká kdy na tomto ostrově byla. Sebrali jsme tu trochu věcí, kterou jsme mohli sebrat, říkám trochu, protože jsme měli věcí velmi mnoho, opustili jsme pozemky a paláce a uprchli jsme sem, kde nás král Karel přijal s velkou přízní, částečně nám nahradil škody, jež jsme kvůli němu utrpěli, a dal nám jiné statky a domy. Mému manželovi, který je tvým švagrem, dává neustále pěkný plat, jak se budeš moci přesvědčit, a tak tedy žijeme zde, kde jsem také dík Bohu a ne tobě spatřila, sladký bratříčku, tebe.“
Po těchto slovech ho znovu objala a znovu ho se slzami v očích něžně políbila na čelo.
Andreuccio vyslechl tuto pohádku, vyprávěnou tak uspořádaně a souvisle, že v ní nebylo žádné přeřeknutí či jedno slovo nakousnuté. Vzpomněl si, že jeho otec skutečně byl kdysi v Palermu, a protože sám podle sebe znal mravy mladíků, kteří ve svém mládí rádi milují, měl to, co mu vyprávěla, za pravdu, zvláště když viděl i něžné slzy, objetí a polibky ve vší počestnosti. Když tedy zmlkla, odpověděl jí:
„Paní, nesmíte se nijak divit mému úžasu, ale můj otec opravdu – až už ho k tomu vedlo cokoli – nikdy nemluvil o vaší matce, a jestli o ní někdy mluvil, já se o tom nikdy nedozvěděl, takže jsem o vás nikdy nevěděl, jako by vás nikdy nebylo. Je mi proto tím milejší, že jsem se tu shledal se sestrou, čím víc se tu cítím osamělejší a čím méně jsem se toho nadál. Opravdu neznám žádného muže ve vysokém postavení, jemuž byste nebyla drahá, což teprve mně, malému kupci. Jednu věc mi však, prosím, vysvětlete: jak jste se dozvěděla, že jsem zde?“
„Dnes ráno,“ odpověděla mu, „mi to pověděla jedna chudá žena, která u mně často bývá. Byla totiž dlouhý čas u našeho otce v Palermu a Perugii (aspoň mi to řekla), a kdyby se mi nebylo zdálo, že se spíše sluší, abys ty přišel do mého domu, než abych já chodila do domu cizího, byla bych už dávno přišla za tebou.“
Po těchto slovech se ho začala velmi podrobně vyptávat na všechny příbuzné, jejichž jména znala, a Andreuccio jí o všem vyprávěl a tím více uvěřil tomu, čemu bylo třeba věřit co možná nejméně.
Protože si povídali dlouho a bylo veliké horko, kázala přinést řecké víno a cukrovinky, nalila Andreucciovi, a když chtěl po chvíli odejít, protože nadešla hodina večeře, nechtěla to na žádný způsob dopustit, předstírajíc, že by ji to velmi zarmoutilo, a řekla:
„Ach, já ubohá, teď teprve jasně vidím, jak málo mě máš rád. Hle, jsi u své sestry, kterou jsi nikdy předtím nespatřil, jsi v jejím domě, kde ses měl ubytovat, když jsi sem přijel, a ty chceš odtud odejít a jít na večeři do hospody. Rozhodně musíš dnes večeřet se mnou, a i když můj manžel není doma, což mne velmi mrzí, nemysli si, že tě nemohu uctít, třeba jsem jen žena.“
Andreuccio nevěděl, co by na to řekl, a proto odpověděl:
„Mám vás rád, jak se sluší milovat sestru, ale nepůjdu-li tam, budou na mne čekat celý večer s večeří a bude to ode mne neomalenost.“
Tu ona pravila:
„Mám ještě chválabohu v domě někoho, po kom mohu do hospody vzkázat, aby tě nečekali, i když by to bylo mnohem zdvořilejší a je to i tvá povinnost, abys tam vzkázal, aby tví druzi přišli povečeřet sem. A budeš-li chtít, můžete pak odejít společně.“
Andreuccio jí odpověděl, že dnes večer nechce být pohromadě se svými druhy, a aby tedy dělala, co je jí libo. Dívka předstírala, že poslala do hospody vzkaz, aby ho nečekali k večeři. Dlouho si potom ještě povídali, načež zasedli ke stolu a byli skvěle obsluhováni hojnými jídly, takže se podle jejího prohnaného záměru večeře protáhla až do temné noci. Když se pak zvedli od stolu a Andreuccio chtěl odejít, prohlásila, že to nedovolí, protože Neapol není město, kde lze chodit v noci a zvláště, je-li člověk cizinec, a jako to udělala se vzkazem, aby ho nečekali k večeři, vzkázala do hospody, aby ho nečekali na nocleh.
Andreuccio jí uvěřil a oklamán falešnou domněnkou, měl radost, že tu může zůstat. Po večeři se tedy ještě dlouho povídalo, a to ne bez příčiny, a když uplynula valná část noci, nechala dívka Andreuccia ve své světnici s malým chlapcem, který mu měl být k ruce, kdyby něco chtěl, a odešla se svými ženskými do jiné světnice.
Ježto bylo veliké vedro, Andreuccio sotva osaměl, svlékl rychle kabátec, stáhl si kalhoty a uložil je do hlav lůžka, a ježto ho nutkala přirozená potřeba zbavit břicho zbytečné tíhy, otázal se chlapce, kde by to mohl udělat. Ten ukázal na dveře v jednom koutě světnice a řekl:
„Tadyhle vejděte.“
Andreuccio vešel bezstarostně dovnitř, ale náhodou stoupl na jedno prkno, jež bylo na druhé straně utrženo od trámu a spolu s ním spadl dolu. Pánbůh byl však k němu do té míry milostivý, že si pádem neublížil, ačkoli spadl zvysoka. Ale protože tu bylo všude plno výkalů, Andreuccio se celý zamazal.
Abyste lépe porozuměli tomu, co jsem vám pověděl a co bude následovat, musím vám popsat ono místo.
V jedné úzké uličce, jakou často vídáváme mezi dvěma domy, bylo na dvou trámech, zaklesnutých mezi dva domy, přibito několik prken a na nich bylo sedátko a jedno z těch prken bylo právě to, s nímž Andreuccio spadl dolů.
Sotvaže se tedy Andreuccio octl dole v uličce, celý nešťastný z tohoto pádu, začal volat chlapce, ale chlapec uslyšev, že Andreuccio spadl dolů, utíkal to povědět paní, jež přiběhla do své světnice a chvatně začala hledat, zda tu jsou Andreucciovy šaty. A když je pak našla a s nimi i peníze, jež Andreuccio bláhově nosil pořád s sebou, neboť nikomu nedůvěřoval, a na než ona žena z Palerma, předstírající, že je sestřičkou tohoto člověka z Perugie, nalíčila své sítě – přestala se rázem o Andreuccia starat a honem utíkala zavřít dveře, jimiž prošel před tím, než spadl.
Když mu chlapec neodpovídal, začal Andreuccio volat hlasitěji – ale nadarmo. Vylezl tedy na zídku, která oddělovala uličku od hlavní ulice, seskočil dolů a zamířil k vratům domu, která dobře znal. Začínal mít totiž podezření a pozdě seznával lest, která byla na něho nastražena. Dlouho a na darmo křičel a bušil a tloukl do vrat. Posléze si uvědomil své neštěstí, zaplakal a pravil:
„Ach, já ubohý. V jak krátké chvíli jsem přišel o pět set zlaťáků a o sestru!“
Napovídal ještě hodně slov, načež začal znovu tlouci do vrat a křičet a dělal takový rámus, že se v okolí mnoho sousedů probudilo, a protože to už nemohli vydržet, vstali.
Jedna ze služebných oné paní předstírajíc, že je ještě celá rozespalá, přistoupila k oknu a zlobně pravila:
„Kdo to tam tluče?“
„Ach,“ pravil Andreuccio, „ty mne neznáš? Jsem Andreuccio, bratr madonny Fiordalisy.“
Služka mu však řekla:
„Dobrý muži, jestli jsi příliš pil, jdi se vyspat a přijď zítra. Já neznám ani Andreuccia, ani nerozumím těm tvým žvástům. Jdi spánembohem a nech nás laskavě spát.“
„Cože?“ pravil Andreuccio. „Tak ty nerozumíš tomu, co říkám? Bodejžť bys rozuměla, ale když už na Sicílii vypadá příbuzenství takhle a když se tam na ně tak rychle zapomíná, vrať mi aspoň mé šaty, které jsem nahoře nechal a já s Pánembohem půjdu.“
Služka se mu málem dala do smíchu a pravila:
„Dobrý muži, tak to vypadá, že se ti něco zdá.“
A sotva to řekla, v mžiku zmizela a zavřela okno.
Andreuccio si už uvědomil, jaká ztráta ho potkala, i pojal ho takový žal, že se jeho hněv obrátil v zuřivost, a on se rozhodl, že si dopomůže třeba násilím k tomu, čeho nemohl dosíci slovy: sebral se země obrovský kámen a daleko mohutnějšími ranami než prve začal divoce mlátit do vrat.
To způsobilo, že mnoho sousedů, kteří se už před tím probudili a vstali, usoudilo, že je to nějaký výtržník, který si tohle všecko vymyslel, aby tu dobrou ženu potrápil, a protože tím tlučením byl i jim na obtíž, přistoupili k oknům a spustili na něho ne jinak, než jako když se rozštěkají na nějakého cizího psa psi z celého okolí:
„To je ale pěkné sprosťáctví, přijít v tuhle hodinu za hodnými ženami a vykládat tu takovéhle žvásty. Hej, dobrý muži, bež s Pánembohem a nech nás laskavě spát. Máš-li s ní nějaké řízení, přijď zítra a netrap nás tím dnes v noci.“
Tato slova dodala patrně odvahy kuplíři té dobré ženy, který byl v domě a kterého Andreuccio ani neviděl, ani o něm neslyšel, a ten hrozně a divoce zařval z okna:
„Kdo je to tam dole?“
Andreuccio zdvihl hlavu tím směrem, odkud hlas zazníval a podle toho mála, co mohl rozeznat, usoudil, že to je asi nějaký chlap jako hora s hustým a černým vousem na tváři, který zíval a protíral si oči, jako by právě vstal nebo se probudil z hlubokého spánku. Nikoli beze strachu mu proto odvětil:
„Já jsem bratr té paní uvnitř.“
Onen muž však ani nepočkal, až Andreuccio domluví, a ještě drsněji než prve pravil:
„Já nevím, co mne zdržuje od toho, abych sešel tam dolů a zpráskal tě tak, že by ses ani nehnul, ty jeden protivný a opilý osle – za to, že nás v noci nenecháš spát.“
Po těchto slovech zavřel okno a vrátil se do domů. Někteří sousedé, kteří lépe znali, co jsou zač lidé v tomto domě, domlouvali Andreucciovi přívětivě a říkali mu:
„Proboha, dobrý muži, odejdi s Pánembohem a nechtěj, aby tě tady dnes v noci zabili. Odejdi, bude to pro tebe lepší.
Andreuccia vystrašil hlas a vzezření onoho muže, a když mu nyní domlouvali tady ti lidé, které, jak se zdálo, vedl k tomu soucit, vydal se zkormoucen jako ten největší nešťastník pod sluncem a zoufalý kvůli ztrátě peněz, oním směrem, kudy ho sem přivedla služka, a nevěda, kam vůbec jde, hledal cestu zpátky do hospody. A protože byl sám sobě odporný pro puch, který z něho vycházel, a toužil dostat se k moři, aby se mohl umýt, zabočil doleva a dal se ulicí zvanou Katalánská ulička.
Jak tak ale kráčel k hořejší části mostu, uzřel znenadání dva muže, kteří se k němu blížili s lucernou v ruce; i dostal strach, aby to nebyli biřici nebo nějací lidé se zlými úmysly a uchýlil se tiše – aby se jim vyhnul – do jedné chatrče, kterou spatřil nedaleko odtud. Ti dva však, jako by je tam zrovna někdo poslal, vstoupili do téže chatrče, složili tam s ramenou nějaké železné nástroje a začali si je prohlížet a povídat si o nich všelijaké věci. A co tak mluvili, prohodil jeden z nich:
„Co to je? Cítím tu takový puch, jaký jsem v životě nikdy necítil.“
Řka tato slova, zdvihl poněkud lucernu a tu on i jeho druh spatřili ubohého Andreuccia:
„Kdo jsi?“ zeptali se ho užasle.
Andreuccio mlčel, když však přišli se světlem blíže k němu a zeptali se ho, kde se tak zamazal, dopodrobna jim pověděl, co se mu přihodilo. Ony dva napadlo, kde se mu to tak mohlo přihodit a řekli si mezi sebou:
„Tohle se jistě stalo v dome Scarabona Buttafuoca.“
Jeden z nich se proto obrátil k Andreucciovi a řekl mu:
„Dobrý muži, ačkoli jsi přišel o peníze, velmi dekuji Pánubohu, že došlo k tomu pádu, že jsi spadl a že ses pak už nemohl vrátit do domu, protože kdybys byl nespadl, můžeš být jist, že by tě byli zabili, sotvaže bys byl usnul, takže bys byl přišel s penězi i o život. Ale co ti je platné nyní naříkat? Ty peníze můžeš dostat zpátky asi tak, jako kdybys chtěl hvězdy z nebe. Zabit ovšem můžeš být hned, jak se ten člověk doví, že ses o tom někde zmínil.“
Po těchto slovech se chvíli radili a pak mu řekli:
„Podívej se, máme s tebou soucit. A jestli chceš jít s námi udělat jednu věc, za kterou se ubíráme, máme dojem, že by na tebe připadl takový díl, který by tvou ztrátu ještě převýšil.“
Andreuccio, protože byl zoufalý, řekl, že rád půjde.
Onoho dne byl totiž pohřben neapolský arcibiskup jménem messer Filippo Minutolo a byl pohřben v bohatých ornátech a s rubínem na prste, který měl vetší cenu než pět set zlaťáků. Tento prsten zamýšleli oba muži uloupit a s tímto úmyslem se také Andreucciovi svěřili. Andreuccio, spíš lačný zisku než rozvážný, se s nimi vydal na cestu.
Ale jak tak kráčeli k hlavnímu chrámu a Andreuccio stále tuze páchl, pravil jeden z mužů:
„Copak by to nešlo nějak udělat, aby se ten člověk mohl někde trochu umýt, aby tak strašně nepáchl?“
Druhý pravil:
„Ano, tady kus dál je jedna studna, u které bývá velké vedro a kladka. Pojďme tam a hned ho umyjeme.“
Došli ke studni, ale tu shledali, že je zde sice provaz,vědro však že někdo odnesl. Uradili se tedy, že Andreuccia přiváží na provaz, spustí ho do studny, aby se tam umyl, a až bude umyt, že zatáhne za provaz a oni že ho vytáhnou ven. A tak to také udělali.
Krátce potom, co Andreuccia spustili do studny, stalo se, že sem přišlo několik biřiců, kteří měli žízeň, protože bylo dusno a oni před tím kohosi honili, a chtěli se u studny napít.
Sotvaže je ti dva spatřili, vzali bez meškání nohy na ramena, takže je biřici, kteří se sem přišli napít, ani nespatřili.
Andreuccio se mezitím na dně studny umyl a trhal provazem. Žízniví biřici odložili na zem své štíty, zbraně a suknice, popadli provaz a tahali zaň domnívajíce se, že je na něm přivázáno vedro plné vody.
Když Andreuccio viděl, že už je u roubení studny, pustil provaz a chytil se rukama za roubení. Biřici vidouce to, dostali takový strach, že beze slova pustili provaz a utíkali odtud, co jim nohy stačily. Andreuccio se tomu velmi podivil, a kdyby se nebyl dobře držel, byl by možná spadl až na dno, čímž by si byl přivodil veliký úraz nebo smrt; nicméně vylezl, a když tu našel zbraně, které, jak věděl, sem nepřinesli jeho druzi, užasl ještě víc; maje však strach a nevěda co si počít, začal hořekovat na osud, ničeho se ani nedotkl a rozhodl se, že půjde pryč. A šel – nevěda kam.
Cestou se setkal se svými dvěma druhy, kteří ho šli vytáhnout ze studny, a ti, spatřivše ho, vyptávali se, kdo ho vytáhl ze studny. Andreuccio odpověděl, že neví, a po pořádku jim pověděl,jak se to stalo a co nalezl u studny. Jeho dva druzi hned uhodli, kterak se všechno zběhlo, se smíchem mu vyprávěli, proč uprchli a kdo byli ti, kdo ho vytáhli nahoru.
Protože však už byla půlnoc, vypravili se bez dlouhého povídání do hlavního chrámu, do něhož velmi snadno vnikli, došli k mramorovému a hodně velikému náhrobku, pozdvihli svými železnými nástroji jeho velice těžké víko natolik, kolik stačilo, aby mohl do hrobu vlézt člověk a podepřeli je. Když to všechno udělali, pravil jeden z Andreucciových druhů:
„Kdo vleze dovnitř?“
Druhý na to odpověděl:
„Já ne.“
„Já také ne,“ pravil ten prvý. „Ale ať tam vleze Andreuccio!“
„To neudělám,“ řekl Andreuccio, načež se oba dva jeho druzi k němu obrátili a řekli mu:
„Tak ty tam nevlezeš? Při víře Kristově, jestli tam nevlezeš, dostaneš touhle železnou tyčí přes hlavu, až zůstaneš ležet mrtvý!“
Vystrašený Andreuccio vlezl do hrobky a soukaje se dovnitř myslel si:
„Přiměli mne sem vlézt proto, aby mne mohli přelstít. Až jim dám všechny věci a budu se namáhat vylézt z hrobky, odejdou oni po svých a já tu zůstanu s prázdnou.“
Umínil si proto, že si nejprve oddělí svůj díl, a ježto si vzpomněl na drahocenný prsten, o němž slyšel hovořit, stáhl jej, sotvaže vlezl dolů, arcibiskupovi z prstu, navlékl si jej na prst, a když jim potom podal berlu a mitru a rukavice, a svlékl arcibiskupa až do košile, pravil, že už jim podal vše a že už dole nic nezbývá.
Jeho druzi však tvrdili, že tam musí být ještě prsten a nabádali Andreuccia, aby hledal všude. Ten odpovídal, že ho nemůže najít, a předstíraje, že prsten hledá, nechal je chvilku čekat; protože však jeho druzi byli úskoční jako on, vybízeli ho, jen aby hezky hledal, a v příhodnou chvíli vytáhli podpěru, jež držela víko hrobky, načež uprchli a Andreuccia nechali v hrobce zavřeného.
Každý si jistě dovede představit, jak bylo Andreucciovi, když to postřehl. Pokusil se několikrát, zda by nemohl víko zdvihnout hlavou a rameny, ale namáhal se nadarmo. Přemožen těžkou bolestí, omdlel posléze a skácel se na arcibiskupovu mrtvolu, a kdyby ho byl někdo spatřil, stěží by rozpoznal, kdo z nich je víc mrtev, zda arcibiskup či Andreuccio.
Když Andreuccio přišel zase k sobě, začal zoufale plakat, neboť viděl, že se tu nepochybně může dočkat jen dvojího konce: bud že už nikdo náhrobek nepřijde otevřít a on že zde bude muset zemřít hladem a puchem mezi červy v mrtvém těle, anebo že někdo přijde, najde ho uvnitř a dá ho jako zloděje oběsit.
Zatím co se zoufalý Andreuccio obíral těmito myšlenkami, uslyšel, jak po kostele chodí a mluví četní lidé, kteří – jak se domyslil – se chystali udělat to, co už spáchali jeho druzi. I dostal ještě vetší strach.
Po chvíli oni lidé náhrobek otevřeli a podepřeli víko, ale tu vznikl mezi nimi spor, kdo má vstoupit dovnitř; nikomu se do toho nechtělo a teprve po dlouhém dohadování pravil jakýsi kněz:
„Z čeho máte strach? Myslíte si, že vás sní? Mrtví živé nejedí, vlezu dovnitř sám.“
Tak pravil, opřel se hrudí o okraj náhrobku a s hlavou vykukující ven vsunul nohy dovnitř, aby se mohl spustit dolů.
Andreuccio pozoroval, co se děje, i vstal a popadl kněze za jednu nohu, jako by ho chtěl stáhnout dolů, a kněz, sotvaže to ucítil, náramně zaječel a hbitě vyletěl z hrobu.
Tato událost všechny ostatní tak vyděsila, že nechali náhrobek otevřený a jali se prchat, jako by je pronásledovalo sto tisíc čertů. Andreuccio vida pak, co se stalo, zaradoval se, víc než se kdy nadál, rychle se vyšvihl ven a cestou, kterou přišel, z chrámu zase odešel.
Svítalo už, i šel s prstenem na prstě nazdařbůh až k moři a odtud se dostal zase do své hospody, kde se dověděl, že jeho přátelé a hostinský trnuli celou noc v úzkosti, zda se mu něco nestalo.
Pověděl všem, co se mu stalo, a na radu hostinského usoudil, že je nanejvýš nutné, aby opustil Neapol. Bez okolků to tedy udělal a vrátil se do Perugie, maje v prstenu uloženy peníze, za než se vydal kupovat koně.
Smrt
Slavný básník zemřel 21. prosince 1375 ve věku 62 let.
Dílo
* Dekameron – cyklus 100 novel (1348 – 1353)
* Fiesolské nymfy – Ninfale Fiesolano
* Milostná vidina
* Román Fianetta – Elegia di madonna Fiammetta (1342)
* Život Dantův neboli také Dantův životopisec (1358 – 1363)
* O příbězích slavných mužů – latinsky (1355 – 1374)
George Sandová
Tato francouzská spisovatelka se narodila 1.7. 1804 a zemřela 8.6.1876. Pocházela ze šlechtického rodu, její otec byl císařský důstojník. Roku 1822 se provdala za barona M. Casimira Dudevanta, kterému porodila dvě děti. Roku 1836 George Sand svého manžela opustila i s dětmi. Brzy poté začala preferovat mužský styl oblékání. Proslula především svým prosazováním společenského postavení žen a stala se bojovnicí za práva žen a jejich citový život. Další oblastí, které se věnovala byl venkov, který popisovala idealizovaným způsobem. Její dílo mělo výrazný vliv na řadu dalších autorů,u nás se jedná zejména o Boženu Němcovou a Karolínu Světlou.
G. Sandová se také stala známá svým sexuálním životem, který se stal mezi velkou částí lidí známější než její dílo. Měla vztah s Alfredem de Musset, F. Listzem, Mériméem a především pak s F. Chopinem, se kterým se rozešla až krátce před jeho smrtí (1849). Známým se stal i její poměr s herečkou Marií Dorvalovou.
Dílo:
Valentina, 1832 – autobiografický román
Indiana, 1832 – autobiografický román
Lélie, 1833 – autobiografický román
Rodové tajemství, 1836
Jana, 1844
Ďáblův močál – téma venkova
Mistři dudáci – téma venkova
František Nalezenec – téma venkova
22. března, tento den je významné pro českou i světovou literaturu. Tohoto dne se narodil např. Karel Poláček či Ludvík Kundera, naopak zemřel jeden z nejslavnějších německých autorů všech dob, Johann Wolfgang Goethe.
Karel Poláček se narodil před 121 lety a to v židovské rodině obchodníka. Po gymnáziu začal studovat právnickou fakultu Karlovy univerzity, bohužel přišla první světová válka a on musel studia zanechat. Zpět do Prahy se vračí až po válce. Později se stal redaktorem Lidových novin, kde psál povídky, fejetony. Od práva upustil a plně se začal živit novinářstvím a to až do roku 1939, tedy do začátku 2. světové války. Tak jako spousta jiných Židů byl transportován do Terezína, (do transportu se přihlásil doprovolně, poté co do něj byla zařazena jeho životní družka). Po transportu do koncentračního tábora Osvětim 14. října 1944 umírá.
Jeho nejznámějším dílem se stala humorná kniha Bylo nás pět. Zábavná je také kniha Muži v offsidu. Maloměstské prostředí popisuje kniha Hostinec u Kamenného stolu.
Ludvík Kundera (bratr slavnějšího Milana Kundery) byl česká básník, dramatik, překladatel, je spjat především se surrealismem. Působil jako dramaturg v Mahonově činohře v Brně. V den státního svátku 28. října 2007 mu prezident České republiky Václav Klaus udělil Státní vyznamenání Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění.
Dílo:
Živly v nás
Konstantina
Nežert
Odjezd
Řečiště
a mnoho jiných
Johann Wolfgang Goethe - viz uvedeno níže
Na dnešní datum ( 12.3.) připadá výročí jednoho z nejznámějších beatníků:
Jack Kerouac
Jack Kerouac je americký spisovatel a jeden z hlavních představitelů beatnické prózy. Řadu let žil jako tulák, ve společnosti mladých bohémů a revolucionářů. Tohle hnutí se začalo označovat - beat generation.
Postavení Kerouace v beat generation bylo specifické, více než aktérem byl pozorovatelem. Od dětství chtěl být spisovatelem a také se spisovatelské práci věnoval.
Po lidské i umělecké krizi kolem roku 1960 opouští Jack Kerouac podobu beatnika a uchyluje se do ústraní v Lowelu, vrací se ke katolicismu. Umírá předčasně na následky fyzické a psychické vyčerpanosti.
Před 141 lety se narodil spisovatel
Zane Grey
Zane Grey, vlastním jménem Pearl Grey, byl americký romanopisec, průkopník westernu jako nového literárního žánru.
Zane Grey promoval v roce 1896 na univerzitě v Pensylvánii a stal se zubním lékařem. Provozoval vlastní praxi v New Yorku, ale příliš se mu nedařilo. Rozhodl se, že se bude věnovat literární činnosti. Pod vlivem dojmů ze svých cest do Arizóny s plukovníkem C.J. (Bufalo) Jonesem roku 1908, se rozhodl orientovat svou tvorbu do prostředí Divokého západu.
Mnoho autorových děl ovlivnila návštěva Nového Zélandu v roce 1926, kde čerpal inspiraci pro své rybářské povídky. Napsal více než devadesát knih, mnoho jich zůstalo v dokončených rukopisech. Ty byly postupně dávány do tisku ještě dalších 20 let. Jeho díla byla hojně překládána do cizích jazyků, též do češtiny. Některá byla i zfilmována.
Díla:
Duch pohraničí
Poslední z prérie
Na lovu šelem
Dědictví pouště
Zákon západu
Jezdci z pastvin
Schody z písku
Citát od pana Greya:
" Život bez ideálů nestojí za to,aby byl prožit. "
James Joyce
James Augustine Aloysius Joyce byl irský romanopisec a básník. Svým dílem náleží mezi přední autory 20. století, vedle např. Marcela Prousta, Roberta Musila či Virginie Woolfové.
Joyce se narodil a vyrůstal v katolické rodině v Dublinu. Od šesti let byl vzděláván na jezuitské koleji, která se později stala jednou z jeho literárních inspirací. Od roku 1898 studoval na univerzitě v Dublinu. Po promoci v roce 1902 odešel do Paříže, kde zamýšlel studovat medicínu. Sezbíral zde mnoho zkušeností, když pracoval mj. jako novinář či učitel angličtiny. Do Dublinu se vrátil pouze za svou umírající matkou. Po její smrti znovu Irsko opustil a odešel do dobrovolného vyhnanství. Uchýlil se do Terstu v tehdejším Rakousku-Uhersku a opět se živil jako učitel angličtiny. Později se do Irska ještě několikrát vrátil (např. v roce 1909, kdy se v Dublinu pokoušel provozovat kino), ale vždy je po čase opustil. Značnou část dospělého života tak strávil v zahraničí. Na kontinentu cestoval mezi Paříží a Curychem, kde zemřel.
Tvorba
Dubliňané
- soubor 15 črt a povídek je raným dílem proslulého anglického spisovatele irského původu. Realisticky líčí autor všední život všedních lidí a v jeho proudu zaostřuje pozornost na jímavé okamžiky nebo příběhy, osvětlující nitro člověka, jeho citové bohatství, tragiku i krásu.
Odysseus
Jedna z nejslavnějších knih všech dob, rozsáhlý experimentální román, vychází v překrásné grafické úpravě.
Jedná se o parafrázi Homérova eposu Odysseia a v mnoha paralelách na něj odkazuje. Z dalších děl citovaných v Joyceově románu lze uvést např. Shakespearovu tragédii Hamlet či Mozartovu operu Don Giovanni. Mnozí odborníci i laici považují Odyssea za největší anglicky psané dílo 20. století.
Joyce psal Odyssea sedm let, mezi roky 1914 a 1921. Poprvé bylo dílo vydáno v Paříži v roce 1922, neboť ve Velké Británii i ve Spojených státech amerických mělo dílo problémy s cenzurou. Kniha pojednává o jediném všedním a ničím výjimečném dni, 16. červnu 1904 a zachycuje příhody a prožitky řady obyvatel Dublinu. Děj začíná v osm hodin ráno a končí ve dvě v noci následujícího dne.
Helena Zmatlíková
Dne 19. 11. 1923 se narodila česká malířka a ilustrátorka Helena Zmatlíková. Ilustrovala přes 250 knih, hlavně knihy pro děti. Studium začala na soukromé ukrajinské akademii, její studium ukončila ve škole volné a užitné grafiky umění Officina Pragensis. Již během studií si přivydělávala jako módní kreslířka. Po studiích nejprve pracovala v ateliéru Melantrich, pak se osamostatnila, ale nakonec přešla pod nakladatelství Albatros jako jeho kmenová ilustrátorka. Soustavně se vydávání knížek s jejími ilustracemi věnuje nakladatelství Artur.
Známé jsou její ilustrace Honzíkovy cesty Bohumila Říhy, protože to byla povinná četba v první třídě[zdroj? ]. Podobně známé jsou i Děti z Bullerbynu Astrid Lindgrenové. Mezi její nejoblíbenější knížky patřilo Aškenazyho Putování za švestkovou vůní, CollodihoPinocchiova dobrodružství a Malý princ od A. de Saint-Exupéryho. Kromě knih ilustrovala i mnoho leporel pro nejmenší. Pracovala i na animovaných filmech, například na příběhu o kocouru Modroočkovi.
Knihy, které ilustrovala, byly překládány do mnoha jazyků a vycházely v zahraničí i s původními ilustracemi, takže je znají děti takřka na celém světě.
Dne 28. 8. 1749 se narodil významný německý básník Johann Wolfgang Goethe
narodil se ve Frankfurtu nad Mohanem v měšťanské rodině. Studoval gymnázium a poté vystudoval práva. Krátce působil jako právník. Pár let pobýval ve Výmaru. Založil spolu s Schillerem středisko pokrokové německé literatury.
Goethe uznával Shakespeara a jeho díla. Byl fascinován celou anglickou literaturou.
Jeho největší díla jsou :
Utrpení mladého Werthera - je to milostný román s autobiografickými prvky, který je psán formou dopisů v ich-formě. Příběh začíná příchodem mladého básníka do venkovského městečka Walheim. Zde se mladíček seznámí s krásnou Charlottou, která je ale k jeho smůle zasnoubená se starším mužem. Werther se do ní ale hluboce zamiluje a své utrpení básník popisuje ve svým dopisech. Tohle trápení ho přivede až k samotné sebevraždě.
Po vydání této knížky následovala vlna sebevražd. Lidé se s Wertherem ztotožňovali a nacházeli v něm sami sebe. Waldhaim se stal poutním místem, kam jezdili mladí lidé. Goethe si tímto románem získal velkou slávu, i když se od něj ve starším věku distancoval.
Za jeho vrcholové dílo je pozpochyby považována dvoudílná dramatická báseň Faust.
vznik:
Goethe látku Fausta promýšlel již od mládí. Nejranější podoba práce, známá jako Urfaust, byla napsána mezi lety 1772 a 1775. V roce 1790 byl vytištěn tzv. Fragment I. dílu. Předběžná verze I. dílu byla dokončena r. 1806 a vydána r. 1808. V letech 1828–1829 Goethe text ještě revidoval.
Druhou část Fausta zapsal Goethe v posledních letech svého života. Dílo bylo dokončeno v létě 1831 a vydáno posmrtně v roce 1832. Na rozdíl od první části již se pozornost nesoustřeďuje tak na vnitřní (duchovní a citový) život jednotlivců, ale Faust zde vystupuje jako činný a sebevědomý podnikatel, vojevůdce a státník („zhlédneme malý a pak velký svět“).
děj:
První díl
Hra se otevírá Věnováním a Předehrou na divadle.
V Prologu v nebi uzavírá Bůh s Mefistofelem sázku o Faustovu duši.
Doktor Jindřich Faust hodnotí svůj dosavadní život. Jako učenec nedosáhl ani hlubokého poznání, ani jmění a slávy a jako člověk nebyl schopen užívat si života v jeho plnosti. Podepisuje s ďáblem Mefistofelem smlouvu ve formě sázky – jestliže bude aspoň na okamžik spokojen, propadne jeho duše ďáblu; ten mu za to bude sloužit až do jeho smrti. Mefistofeles Fausta omladí, vezme jej na cestu po světě a pomáhá mu zapříst poměr s mladičkou Markétkou. Vztah končí tragicky: Markétka porodí nemanželské dítě, v zoufalství je zabije, je uvězněna a čeká na popravu. Faust ji chce pohnout k útěku, ona však odmítá a Faust ji ponechává jejímu osudu a milosti Boží.
Blíží se nám 88. výročí úmrtí významného spisovatele Franze Kafky.
Franz Kafka byl pražský, německy píšící spisovatel židovského původu. Dnes je uznávám jako jeden z nejvlivnějších a nejoceňovanějších spisovatelů 20. století.
Narodil se v Praze na Starém městě, měl dva bratry, kteří umřeli v dětském věku a tři sestry. Všechny jeho sestry se staly obětmi nacistů a zemřeli v koncetračních táborech. Jeho dětství a později i jeho tvorbu významně ovlivnil jeho vztah s otcem, s kterým nevycházel dobře. Při studuích práv se spřátelil s Maxem Brodem a tohle přátelství trvalo až do jeho smrti. Pracoval v Dělnické úrazové pojišťovně, nejdřive jako koncipient a později jako tajemník, byl velmi oblíbený mezi kolegy i nadřízenými a dosáhl velkého karierního úspěchu.
Kafka a ženy: Jeho vztah s ženami byl velmi komplikovaný. Samotný sex považoval za něco nečistého a nazýval jej dokonce " trestem za lásku" . Tenhle názor se v jeho dílech projevuje, sex zde spojuje s jakousi slabostí až nízkostí, a vinou. I přes tyhle názory navázal vztah s několika ženami.
Na podzim v roce 1917 onemocněl tuberkulózou. 3. června 1924 zemřel.
Důležitou roli v jeho životě hrála Milena Jesenská. Jako první překládala jeho prózu. I když se setkali pouze dvakrát udržovali intenzivní korespodenční vztah.
Kafka se ztotožňoval se svými hrdiny. Jako oni byl slabý a depresivní člověk. Lidem se spíše vyhýbal, měl pouze pár přátel, s kterými se stýkal. Odpíral si všechny požitky, byl nekuřák, abstinent, nejedl sladké a byl vegerarián.
Kafka v jeho závěti žádal, aby všechna jeho nezveřejněná díla byla zničena, to jeho přítel nerespektoval a dílo vydal.
Dílo:
Svatopluk Čech
Přesně před 166 lety se narodil v Ostředku u Benešova český básník, prozaik, novinář a cestovatel Svatopluk Čech. Jeho otec byl panský správce a český vlastenec. V Praze vystudoval gymnázium a později práva. Přispíval do almachu Ruch a Květy, od roku 1871 byl redaktorem Světozoru. Později působil jako redaktor časopisu Lumír.
Hodně cestoval, navštívil Kavkaz, Chorvatsko, Paříž, Polsko.
Jeho dílo je žánrově velmi bohaté. Psal především eposy. Nejvíce se proslavil svými science fiction díly, kde popisuje neuvěřitelné příběhy pana Broučka.
Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV století
Hlavní hrdinou knihy je Matěj, obyčejný, zbabělý a pokrytecký člověk, který žije v 19. století. Jednoho dne se ve své oblíbené hospůdce na Vikárce opije a usnu. Další děj knihy se odehrává v jeho snu. Najednou se ocitne v tmavé chodbě a vejde do úplně jiného světa. Potká zde muže, který mu řekne že je v 15. století. Tomu pan Brouček samozdřejmě nevěří a myslí si o muži, že je to blázen, ale jaké je pro něho překvapení když zjistí, že je sice v Praze ale opravdu v jiném čase. Potká zde muže, který mu poskytne přístřeší a oděv, ale musí mu slíbit, že bude bojovat na jeho straně, protože Prahu právě obléhá král Zikmund. Když však má dojít k boji pan Brouček dělá mrtvého a nakonec se přidá ke skupině táboritů.
Ty ale také zradí a vrátí se zpět do města. Nakonec se dostane zpět k táboritům, kteří v něm poznají zbabělce, zavřou ho do sudu a následně ho chtějí upálit. V tom se pan Brouček opět ocitá v bezpečí hospody na Vikárce.
citáty:
" Láska je strom, na kterém jako loupežník číhá žárlivost"
"Sláb jenom ten, kdo v sebe ztratil víru, a malý ten, kdo zná jen malý cíl. "
Magdalena Dobromila Rettigová
Dne 31. ledna v roce 1785 se narodila Magdalena Dobromila Rettigová
Foto: Portrét od Maxmiliana Müllera z Domácí kuchařky
Vzorná matka jedenácti dětí, z nichž se však dospělosti dožily jen tři. Svědomitá manželka. Spisovatelka. Učitelka ručních prací. Iniciátorka společenského a kulturního života. Výborná hospodyně a autorka kuchařských knih.
Magdalena Artmannová se narodila 31. ledna 1785 ve Všeradicích u Hořovic. Až do svých osmnácti let mluvila německy a už v mládí se pokoušela o literární tvorbu. Když se roku 1807 provdala za právníka Jana Aloise Sudiprava Rettiga, žila s ním nejprve v Praze, v Táboře a poté postupně v několika východočeských městech.
Manžel ji nadchl pro český národní život, oba přijali vlastenecká jména a aktivně se zapojili do kulturních snah královéhradecké skupiny obrozenců (J. L. Ziegler, V. K. Klicpera, J. Chmela aj.). Již v Táboře Rettigová kolem sebe shromažďovala měšťanské dívky, vychovávala je ve vlasteneckém duchu a učila je starat se o domácnost.
Většina její literární tvorby vznikla v Ústí nad Orlicí, kde založila i veřejnou knihovnu. Sklonek života prožila Rettigová v Litomyšli, kde se stala uznávanou autoritou. Zemřela 5. srpna 1845 v Litomyšli.
Jméno M. D. Rettigové je spojeno především s kuchařským uměním. Její kuchařky (Domácí kuchařka, 1826, Dobrá rada slovanským venkovankám…, 1838) vycházely ve velkých nákladech po celé 19. století a její recepty jsou základem české kuchyně dodnes.
K Rettigové se hlásí i dnešní feministky, protože ve svých návodech nepsala pouze, jakou roli má žena plnit ve své rodině, ale jejím cílem bylo vychovávat dívky k tomu, aby se byly schopny v životě a společnosti samy bezpečně orientovat.
V některých knihách Rettigová prolíná své sentimentální a výchovné prózy se vzdělávacími články i praktickými návody (např. Věneček pro dcerky vlastenské, 1825), nebo svými prózami dává čtenářkám příležitost k procvičení češtiny i němčiny (Chudobičky – Feldblümchen, 1829).
Rettigová pěstovala ve své době oblíbené žánry sentimentální a výchovné povídky, sentimentální, vlastenecké a humorné básnické skladby, ohlasové písně, příležitostné a pozdravné básně, v dramatu pak dialogickou anekdotu. Zvláště Rettigové sentimentální povídky (např. Arnošt a Bělinka z knížky Mařenčin košíček, 1821–1822) potlačením přímočaré příběhovosti i svou idyličností vnášejí do českého prostředí atmosféru evropského preromantického sentimentalismu.
Pár receptů do sbírky :)
Pivní polévka
V hrnci umícháme v pivě žloutky a cukr. Nádobu postavíme na plotnu a polévkou stále mícháme, až se dobře prohřeje.
Vařiti se nesmí. Potom do ní přidáme kousek čerstvého másla, polévku promícháme a hned podáváme. Můžeme do ní přidat štávu z půlky citrónu.
Pro 5 osob : 1 litr piva, 6 žloutků, 10 dkg cukru, 2 dkg másla
Zajíc z třeného těsta
Dej libru tlučeného prosátého cukru na hladkou mísu, vraz do něj 32 žloutků, tři to něco přes čtvrt hodiny, dej k tomu čtyři čtvrtě libry dobře utřených strouhaných neloupaných sladkých mandlí, 4 loty drobně pokrájeného citronádu a 4 loty pomerančové kůry, půl lotu tlučeného hřebíčku a půl lotu nového koření, 1 táfličku strouhané čokolády, jednu lžíci dohněda usušeného tlučeného a prosátého žitného chleba, tři to hodinu, pak k tomu dej ze 14 bílků tuhý sníh, ten do toho jenom zamíchej, vymaž formu zajícovou máslem, posyp strouhanou žemličkovou kůrkou, vlej to do ní, zvolna peč, pak vyklop, když vystydne, pomaž všude bílým citrónovým ledem, nastrkej do něj všude na nudličky pokrájenou kůru pomerančovou, jako by zajíc špikovaný byl a nech ještě ve vlahé troubě oschnout.
Pečená jablková pěna
Několik menších jablíček udusíme s cukrem a protřeme sítem. Zakapeme citrónem, přidáme bílek a trochu citrónové kůry. Třeme na úplně hladkou kaši, do které nakonec vmícháme sníh alespoň ze čtyř bílků. Osladíme a dáme zapéci.
Významné výročí připadá na neděli 6.11. 2011
V tento den v roce 1836 zemřel jeden z nejvýznamnějších českých básníků
Karel Hynek Mácha ( 16. 11. 1810 - 6. 11. 1836)
Byl představitel českého romantismu a zakladatel moderní české poezie. Proslavil se jak svým životem, tak dílem, jemuž dominuje lyrickoepická skladba Máj (1836), jedna z nejvydávanějších českých knih.
Jeho nejvýznamější dílo je lyrickoepická báseň Máj.
Máj
Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
http://www.youtube.com/watch?v=_6_sbbv8qCM&feature=related
Citáty:
Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.
Kdo kdy ve světě vynalezl lásku, který lásky moci ubrání? Ona nezná místa, nezná času, každého si ona podmaní.
Vždyť bych si i kurvu vzal, kdybych věděl, že mě má ráda.
Před 100 lety 19. 9. 1911 se narodil William Golding.
(* 19.09.1911 - † 19.06.1993)
- anglický spisovatel a básník, který byl za svoji tvorbu oceněn Nobelovou cenou za literaturu v roce 1983.
- jeho nejslavnějším dílem je jeho první kniha
Pán much
- podstatou knihy je boj dobra a zla v lidské povaze, zasazený do utopického rámce v neurčené budoucnosti
- začátek knihy se odehrává v Británii, která je sužována válečnou krizí a letadlo s evakuovanými obyvateli je napadeno nepřítelem a silně poškozeno. Na palubě jsou malí chlapci, kteří se ocitnou na neobydleném ostrově. Zpočátku nám to připomíná až robinsonovské hry na dospělé, ale postupem času se celé vyprávění převtělí do odstašující vize, co by se mohlo stát, kdyby se lidstvo odchýlilo od součastných etických norem a principů.
úryvek z knihy:
"Jsi hloupý malý kluk," pravil Pán much, "nic než nezkušený, hloupý malý kluk."
Simon pohnul opuchlým jazykem, ale neřekl nic.
"Myslíš si, že to není pravda?" zeptal se Pán much. "Že nejsi jenom hloupý malý kluk?"
Simon mu odpověděl stejně neslyšným hlasem.
"Tak vidíš," řekl Pán much, "nejlíp, když se sebereš a půjdeš si hrát s ostatními. Oni si myslí, že jsi střelený. A ty jistě nechceš, aby si Ralph myslel, že ti přeskočilo, viď? Ralpha máš přece moc rád, pravda? A co Čuňase a Jacka?"
Simon měl hlavu trochu zvrácenou nazad. Nemohl uhnout očima a v celém prostoru před ním se vznášel muší Pán. "Co tady pohledáváš tak docela sám? Nebojíš se mě?" Simon se zachvěl.
"Není tu nikdo, kdo by ti pomohl. Jenom já. A já jsem Obluda."
Simonova ústa se zkřivila námahou a pronesla slyšitelná slova.
"Jsi jenom prasečí hlava na kůlu."
"Jak vás jen mohlo napadnout, že obluda je něco, co se dá ulovit a zabít?" řekla hlava. Na okamžik se celý prales i ta ostatní, jen matně tušená místa, rozechvěla ozvěnou pitvorného smíchu. "Ale tys to věděl, co? Že já jsem součástí tebe sama? Jen hádej dál, hadači! Že já jsem příčinou, proč se všechno hatí? Proč věci jsou takové, jaké jsou?" A lesem zase prochvěl ten smích.
"No tak," pravil Pán much, "jdi teď zpátky k ostatním a hleď, ať si na to celé už ani nevzpomeneš."
Simonovi šla hlava kolem. Oči měl přivřené, jako kdyby chtěl napodobit tu hnusnou věc na kůlu. Věděl, že jeden z jeho záchvatů se blíží. Pán much se nafukoval jako balón.
"Ale tohle je směšné. Víš přece náramně dobře, že tam dole najdeš zase mne - tak se ani nepokoušej mi uniknout!" Simonovo tělo se prohnulo a ztuhlo. Pán much promluvil učitelským hlasem:
"Tak teď už je toho právě dost. Ty mé ubohé, pobloudilé dítě, snad si nemyslíš, že tomu rozumíš líp než já?"
Chvilku bylo ticho.
"Varuju tě. Co nevidět se našňupnu. Jasné? Nikdo o tebe nestojí. Chápeš? My si na tomhle ostrově chceme užít trochu švandy. Jasné? Budeme se tady na tomhle ostrově bavit! Tak ne abys nám to chtěl překazit, ty můj ubohý pobloudilý chlapče, nebo -!"
Simon si uvědomil, že civí do ohromné tlamy. Uvnitř byla tma, která se ustavičně šířila.
"- nebo tě odkrouhnem," pravil Pán much, "chápeš? My všichni, Jack a Roger a Maurice a Robert a Bill a Čuňas a Ralph. Odděláme tě. Jasné?"
Simon už byl uvnitř tlamy. Zřítil se dolů a ztratil vědomí.
Další díla:
Věž
Dvojí jazyk
Dědicové
Přesně před 144 lety 31. srpna roku 1827 zemřel francouzský básník
Charles Baudelaire
